Velká Fatra - popis výletu po hřebeni

Právě jsme se vrátili ze Skialpo - telemarkového přechodu Velký Fatry. Byli jsme tam čtyři: Dan(já), a Michal na telemarkách a Honza s Tomášem na skialpech.
Vyrazili jsme ve čtvrtek večer. Já s Michalem jsme jeli rovnou ze školy a hospody na Smíchovské nádraží zabrat dvě kupé v Cassovii. Na Hlaváku přiskočili Honza s Tomášem. Jelikož jsem měl v sobě již šest piv, tak jsem si dal jednoho panáka borovičky a šel spát. Do kupé pořád někdo chodil - štiplístek chtěl lístek, celník zase pas a tak dokola - fakt netuším proč - vždyť jsme jeli jen na Slovensko! Do Ružomberoku jsme dorazili v 7 hodin a udělali startovní foto před nádražím.
Na pěší zóně jsme přivázali lyže na batohy a vyrazili po modrý značce pryč z města zavánějícího charakteristickým puchem papíren a celulózek. Cesta vedla nejprve kolem gymnázia, ale bohužel jsme přišli až po osmé a v Ružomberoku jsou asi gymnazistky pečlivé a dochvilné, jelikož jsme žádnou nepotkali. Dále jsme začali stoupat křížovou cestou. Příznačné - chvíli jsem si připadal jako Ježíš nesoucí si svůj kříž (nacpaný bágl a lyže). Vyšplhali jsme pod Malino Brdo, ale po sněhu stále ještě ani památky, přestože tráva podél potůčku byla namrzlá a ve stínu to pod nohama pěkně křupalo . No tak dál pěšky. Už jsme začali přemýšlet o tom, jaká to bude otrava nosit ty klacky celý čtyři dny na zádech. A za zatáčkou najednou ve stínu sníh. Hurá. Převlíkání, obouvání, svačinka, nalepování pásů, nastavování délky hůlek a první foto na sněhu. Jenže značka najednou z údolí utekla na vrstevnici východního svahu a sníh jako by tam nikdy ani nebyl! Takže lyže zase na batohy a v botách klap klap za sněhem. Za Vtáčníkem ale naštěstí zase začal sníh.

Sice to bylo pěkně do kopce, ale aspoň s lyžemi na nohách a ne na baťohu. Pak jsme objevili pěkný svah a dali si první sjezdík pěkně nalehko - bez batohů. Na horu je to rychlejší s lyžemi na nohách (Honza to může potvrdit). Po třetí hodině jsme dojeli na Smrekovicu - bývalý vojenský rekreační areál.
Zde jsme se za 140 Sk na osobu a noc ubytovali v pokoji krásně vytopeném s záchodem a sprchou (teplou). Po umytí, převlečení a jídle jsme se vydali hledat nějakou krčmu. V bufetu, do kterého nás poslala paní recepční, měli otevřeno jen do 16:30, tak jsme šli na recepci, kde si kluci dali kafe z automatu. Michal tu zjistil, že automat na kafe je nevýherní automat a to že vhodil peníze dovnitř, nemusí vždy znamenat, že dostane zvolený nápoj. Na recepci jsme se dozvěděli, v kolik a kde otvírá Koliba. S otvíracím časem v sedm hodin jsme tam byli první a jediní hosté. Seděli jsme s panem krčmárem a povídali si, pili pivo a borovičku. Po hodině si přisedl ještě jeden místní a pak i jeho slečna. Dovolili jsme se krčmára, jestli si můžeme přinést vlastní šampus a oslavit moje narozeniny, protože už se mi ta flaška nechtěla další den vláčet po horách. Láhev Chardonee jsme pokořili a šli si lehnout. Ještě před spaním jsem dostal od Honzy flašku třešňovky, kterou jsem jen já ochutnal a druhý den zcela úspěšně (já vůl blbej) ztratil. Ráno jsme se nasnídali, udělali čajík do termosek a vyrazili dál po hřebeni. Při sjezdu z Rakytova jsem si nějak namočil pásy, který pak namrzly a vůbec nelepily, takže jsem na Ploskou šlapal po svých s lyžemi na batohu. Povedený narozeniny! Na vrcholu Ploský foukalo jak na horách, tak jsme se tam dlouho nezdržovali a sjeli pod Chatu pod Borišovom. Byla to jedna velká ledovka s ostrůvky trávy. Do kopce k chatě jsme skoro vyběhli, poněvadž jsme se těšili na Markétku, kterou nám vybásnil krčmárův kamarád na Smrekovici.
Na Chatě Pod Borišovom jsme byli opět jediní ubytovaní hosté. Ale přišli tam čtyři chlapi, Moraváci, jeden na skialpech (ve skeletech), ostatní pěšky. Tak jsme si s nimi pěkně popovídali. Pak jsme zjistili, že ten na těch skialpech je 75-letý pan doktor a ostatní taky docela dobrodruzi. Když odešli, hráli jsme karty při petrolejce, jedli špek a pili borovičku s koreňom, čajík, grog a pivo. Večer pěkně foukalo a sněžilo. Ráno už nesněžilo, ale bylo pět pod nulou a foukal studený vítr. Vyšplhali jsme znovu na Ploskou, tentokrát jsme se na vrcholu vyfotili a sjeli po hřebínku dál směrem na Suchý. Já s Honzou jsme jeli po trávě - naštěstí žádný šutr - Tomáš si dal sjezd žlebem a do sedla došel na pásech po letní cestě a Michal to objel čert ví kudy. Došli jsme k salaši, kde jsme vyložili (já, Michal a Tomáš) těžký (skoro všechny ) věci, protože jsme se tam chtěli spát.

Ve Vyšných Revúcích jsme si v krčmě dali Martiner a brambůrky a počkali na autobus do Ružomberoka. Koupili jsme si lístky a kluci šli do bufetu a já do Rudei pro borovičku domů a do vlaku. V nádražním bufetu ale v sedm zavírali, tak jsme se přesunuli za řeku do restaurace Růže. Dali jsme si jídlo a pivo. Jídlo bylo dobrý, ale pivo pěkně hnusný. Byl to Topvar. Michal tu značku bránil a tvrdil, že je jen špatně natočený. Tak jsme si nechali přinést lahvový a nebylo to lepší. Chuť jsme si spravili až na nádraží - já zeleným lízátkem a kluci pohledem do dekoltu obsluhující slečny v okénku rychlého občerstvení a hlavně pivem, který tam koupili, abychom na trati netrpěli žízní. Zabrali jsme si kupé, zhodnotili celou akci a přemýšleli, kam za rok. Uvidíme.
Zapsal Dan.